Zbavíme se někdy instagramové závislosti?

   Sebevědomí. Kouzelné slovo, které se ve spojitosti s úspěchem spojuje tak často, že už všech těch článků začíná být až příliš. Je jich tolik a přesto se v nich nevyznám a nebo mi přijdou jako duchaprázdné bláboly.

   Všichni se na svých sociálních sítích usmíváme a tváříme, jak jsme "in" a "cool", ale málo kdo z nás se tak skutečně cítí. To, že si tam všichni dáváme jen zlomek našeho skutečného života, ten zlomek, který jsme ochotni sdílet se světem, už naštěstí víme a myslím, že to tak i bereme. S rezervou a určitou kritičností. Jak se ale vyrovnat s těmi všemi fotkami úspěšných a sebevědomých lidí, i když víme, že ne všechno na nich musí být reálné? S nástupem instastories se naše závislost (nebo aspoň ta moje) na sledování životních příběhů ostatních lidí ještě zhoršila. Pro velký úspěch ještě nastoupila živá vysílání a čas na žití svého reálného života už moc nezbývá. Všichni, co na Facebooku a Instagramu bohatnou, jsou nadšení. Jenom my ostatní, lapení v tomto digitálním světě, ostrouháme. Tolik zášti a nenávisti se nekontrolovatelně šíří po celém světě a já sama nevím, jak z toho ven.

   Jsem tvůrčí duše a workoholik, co se právě nachází v období, kdy se snaží někam posunout. Nová etapa života ale stagnuje a já tak trávím ještě více času na telefonu, až mě ty nové statistiky na iOS děsí a stydím se za ně. Stydím se za to, že pozoruji neznámé i známé lidi ze světa modelingu a módy a závidím jim. Hele, tahle dostala novou kampaň, ta zase letěla do Londýna, tahle nová tvář už fotí pro nejlepší časopisy! A já zůstávám na místě, čekám na svoji příležitost, až mi ta doba přijde nekonečná. Vyrostla jsem společně s internetem, a tak neznám svět bez něj, ale muselo to být úžasné. Nevědět o tom, co dělají ostatní a moci se soustředit na sebe a svoje vlastní cíle. Neztrácet čas zbytečným porovnáváním se s ostatními a tím, co vy zrovna nemáte. Dokonce jsem už ve stádiu, kdy závidím nejen těm instagramovým královnám, ale hlavně těm, kdo mohli žít bez nich.

   Tak moc bych si přála být sebevědomá natolik, abych se od toho všeho oprostila a nesrovnávala se. Je to ale mnohem těžší, než se zdá a já byla vždycky spíš ta šedá myška, co nechtěla vyčnívat. S modelingem se to trochu změnilo, ale stejně radši trávím čas sama doma než někde mezi lidmi. Pořád tady bude někdo lepší, hezčí, chytřejší, zábavnější a já budu zaostávat. Teď ale i zalezlá doma mám víc než dost příležitostí se střetnout s nablýskanými životy ostatních a rychle tak spadnout do sebepožírací deprese, ze které je pak nejlepší se prostě vyspat. Nejlépe se mám, když k sociálním sítím nemám vůbec přístup a nebo tak nestíhám, že se jen jednou za den podívám, co je nového a jsem se sebou samou tak spokojená, že se naopak za ostatní raduji. V ty dny jsem na sebe pyšná, i když si to v tu danou chvíli ani moc neuvědomuji. Naopak o tom moc dobře vím, když mi je pod psa. To toužím po čemkoli, co mě rozptýlí a odvede pozornost jiným směrem daleko od sociálních médií.

   Moc dobře jsem si vědoma toho, že závidět se nemá, ale přiznejte se, kdo z nás nikdy nikomu nic nezáviděl. Hlavně my Češi máme už tak nějak v sobě se srovnávat a neumíme docenit své vlastní úspěchy. Ne že bych byla zastáncem nějakého přehnaného povzbuzování všech, že jsme každý výjimečný a úžasný a nakonec nebudeme nikdo nic dělat pořádně, protože se k tomu prostě nepřinutíme. Proč bychom se nutili do něčeho, co nás nebaví, když jsme výjimeční a můžeme si tím pádem dělat, co chceme? Na druhou stranu nějaké budování sebedůvěry a zdravého sebevědomí se u nás nikdy moc neprosazovalo. Vždyť i známky ve škole jsou klasickým nástrojem pro srovnání.

   Čeká mě dlouhá cesta, než se sebou budu stoprocentně spokojená, ale nejdůležitější věc jsem si uvědomila už dávno. Nesnažit se předehnat ostatní, ale soustředit se jen a jen na sebe a na to, čeho chci dosáhnout. Že už to přede mnou někdo dokázal? Že k tomu nemám takové předpoklady jako někdo jiný? Nevadí, dělám to totiž hlavně pro sebe a pro svůj pocit uspokojení. A důležitým nástrojem, jak se od toho všeho oprostit, je nenechat si příliš diktovat sociálními sítěmi, co mám a nemám dělat a netrávit na nich tolik času. V době, kdy se po modelkách chce, aby měly velkou základnu fanoušků především na Instagramu, je nereálné na této konkrétní sociální síti nemít aktivní účet a neprezentovat se na něm, ale přesto bych se chtěla hlavně zaměřit na ten reálný život. Rozvrhnout si plán nových příspěvků, mít sem tam nějakou fotku v záloze, abych nebyla ve stresu, že nemám co sdílet a pak už na svém telefonu nebýt non-stop jako dřív.

   Ano, jsem typický mileniál závislý na neustávajícím přívalu informací, naprosto nepotřebných pro můj osobní život. Nechci se za to ale stydět, nechci aby se za to musel kdokoli stydět. Naopak chci sebe i ostatní uklidnit, že je to v pořádku, že se nám to vymklo z rukou. Jak by kdokoli mohl po puberťácích chtít, aby se neřídili trendy a nechtěli se o své zážitky podělit? Teď ale nastala chvíle, kdy je potřeba si stanovit hranice a pravidla, jak chceme žít. A budou to naše pravidla, ne nikým vynucená. Když je jednou porušíme, svět se nezboří, ale já prostě nechci jednou vzpomínat na to, co jsem všechno mohla stihnout, kdybych nerolovala instagramem a soustředila se pořádně na to, co chci v životě dokázat. Opět je to jen na nás samotných a jen my sami si stojíme v cestě ke štěstí.

    Držme si palce, ať se jednou naučíme řídit se pravidlem "všeho s mírou" a umíme žít vyváženě a hlavně spokojeně. 

    PS: Fotky, které doplňují tento článek nafotila skvělá @petralock, které můžete psát jakékoli dotazy ohledně modelingu! Pracuje totiž pro moji modelingovou agenturu @mymodelagencyofficial a navíc je takto talentovaná!
  PPS: Tento článek dokončuji s pravidelnými přestávkami na kontrolování nového "feedu" na Instagramu. Jak jinak. #prokrastinace #level100
   PPPS: Čí profil sledujete nejraději?