Blog: V Číně nerozumím ani těm castingům.

   Už od sebe přestávám odlišovat dny v týdnu, protože ani nemá smysl se takovou zbytečností zatěžovat. Jediná důležitá informace pro mě je, kdy mě vyzvedne agenturní autobus na castingy. Nepotřebuji ani vědět, kolik těch castingů bookeři naplánovali, protože se jejich počet může během dne ještě několikrát změnit. 

   Můj druhý týden v Číně byl ve znamení castingů, kterých jsem za ty dva týdny stihla celkem čtyřicet dva. Teď už stačí jen doufat, aby aspoň některé z nich byly úspěšné a já z nich dostala práci. V praxi ale takové objíždění castingů znamená být uvězněná v autobuse od rána do večera, na byt se dostat tak utahaná, že si jen uvařím oběd na další den a jdu spát. Vůbec nechápu, jak většina ostatních modelek dokáže po večerech ještě chodit na party, protože já usínám tak v jedenáct večer.
   Někdo z modelek se ptal bookerky, jestli jsou ve městě kluby, kam chodí na party jen místní. Bookerka ji zaskočila odpovědí, že Číňané nemají party rádi a večery tráví doma nebo hrají nějaké místní karetní hry s přáteli. V tu chvíli jsem na to přišla. Já jsem asi Číňanka. Nejsem si jistá, jak se to přede mnou mým rodičům podařilo tajit tak dlouho, ale já to zjistila! S každým dalším dnem, kdy se moje strava skládá převážně z rýže, očekávám, že se mi začnou protahovat oči do stran a černat vlasy. Kdybych tak i uměla mluvit čínsky, to by se mi hodilo, protože i když všichni tvrdí, že v Šanghaji je nejvíce cizinců ze všech měst v Číně, tak místní obyvatelé jiný jazyk než Čínštinu neovládají. Konečně bych si tak mohla třeba objednat jídlo nejen podle obrázku a nemusela doufat, že z něj dokážu identifikovat většinu ingrediencí.

   O víkendu jsme se s Laurou (@lrvasinova) vypravily do parku a na průzkum dalšího nákupního centra. Nákupy nás ale nijak nenadchly, narozdíl od společné večeře v typické čínské restauraci, což byla trochu výzva, abychom si dokázaly objednat to, na co jsme měly chuť (s tou mojí čínštinou to opravdu zatím není nijak slavné). Čekaly jsme jestli nám přinesou slepici i s hlavou a pařátky, což mají v Číně moc rádi, ale my bychom to asi úplně nerozdýchaly. Naším úkolem bude tedy od asistentů zjistit, jak se čínsky řekne vegetarián, protože tomuto slovu v angličtině tady nikdo nerozumí. No a to nemluvím o tom, že má Laura alergii na laktózu. Představte si, jak se pantomimou nebo posunky snažíme vysvětlit, že nechceme nic, co obsahuje mléko/laktózu. Napadá mě leda předvádět krávu, bučet a u toho kroutit hlavou, jako že to nechceme. Kdyby nás takto viděl nějaký Evropan, tak nás opravdu nechá zavřít do blázince dokonce i v tomhle blázinci. 
   Zpět ale k tomu, o čem má tento blog být. Zpět k modelingu. Asi by vás mohlo zajímat, jak vypadá takový casting v Šanghaji (ne že by to byla kdovíjaká zábava, ale přeci jen se dost liší od těch například v Praze). Jak už jsem psala, tak každé ráno nás vyzvedne řidič, který nás celý den vozí z jednoho castingu na druhý. Když dorazíme na správnou adresu (což se ne vždy musí podařit na první pokus, protože Čína), tak nám asistentka dá vědět, že můžeme vystoupit a společně hledáme správnou budovu a vchod do studia, což také nemusí být vždy tak snadný úkol, jak se může zdát. Naštěstí se ale spousta castingů pro různé klienty pořádá v jen několika málo studiích, takže se tady prý po nějaké době začneme orientovat lépe. Tedy aspoň nám to tvrdí ostatní modelky, které jsou tady poněkolikáté. Když dorazíme do studia a nemusíme zrovna čekat na klienta, tak se všechny seřadíme do řady vedle sebe a držíme před sebou svoji setkartu s několika fotkami. Klient si nás všechny chvíli prohlíží a  komunikuje s asistentkou v čínštině, takže nemáme tušení, o čem spolu mluví. Upřímně mám častokrát pocit, že moc přátelské povídání a komplimenty to nebudou. Po chvilce, která někdy trvá i jen minutu si klient vybere tři čtyři modelky, které ho zaujaly, vezme si od nich setkarty a dá jim nějaké oblečení na vyzkoušení, ve kterém je také fotograf vyfotí. Focení trvá asi dvě nebo tři minuty a modelka musí ukázat, že umí pózovat. Ne vždy vám však klient řekne, jaké pózy si představuje a tak musíte improvizovat a doufáte, že jste se jim zrovna trefili do vkusu (nebo nevkusu). Někdy se stane, že vám klient dá vyzkoušet outfitů víc (až máte někdy pocit, že už nejste na castingu, ale už jim fotíte celý katalog), což může znamenat, že máte větší šance práci získat. Podle takových zkušebních fotek klient zjistí, jak moc je modelka fotogenická a jak na ní jejich oblečení vypadá. Velký rozdíl oproti jiným městům je také v tom, že klienti téměř nikdy nechtějí vidět modelčin book s jejími fotkami a vystačí si jen s její setkartou. Neptejte se mě, jak je to možné, protože mně to taky nedává smysl (jako spousta dalších věcí tady). No a po takovém výběru se zase všechny vrátíme do autobusu a pokračujeme dál. Zní to zábavně, že?
   Nestyďte se mi napsat, pokud by vás zajímala nějaká konkrétní informace. Každopádně se můžete těšit na třetí blog z Šanghaje o mém třetím týdnu v tomto velkoměstě. Do té doby mě můžete sledovat na instagramu pod jménem @dominikamedek.